Univerzita třetího věku, a proč ne!

Nikdo z nás nemůže přehlédnout nový společenský trend, který se nazývá Univerzita třetího věku. Většina vysokých škola a univerzit v České republice otevírá své brány studentům dříve narozeným. Zpřístupnili studium našim seniorům. Tento počin je velice chvályhodný, a zaslouží si naše uznání. Pokud bychom se vžili do situace našich babiček, bohužel stáří obnáší nejen nemoci, ale rovněž ztrátu kontaktu s vnějším světem. Ztráta kontaktu s ostatními lidmi příliš jejich zdraví nepřispěje. V případě, mohou-li se senioři zapojit do většinové společnosti, prospívá to nejen jim, ale i nám. Budeme se umět lépe vyrovnat se svým vlastním stářím. Seniorský věk nebude pro nás absolutním tabu. Pokud vnímáme, jak se naše babičky staví ke svému stáří, je to pro nás obrovskou inspirací. Ovšem, nestačí pouze vnímat, jak se senioři zapojují do společnosti, my jim musíme pro začlenění především vytvořit vhodné podmínky. Vhodnými prostředky jsou zájmové kroužky, jazykové školy a již zmíněná Univerzita třetího věku, a zajisté my jako rodina.

Nepatřím ještě do starého železa

Někteří senioři jsou stále zapojeni do pracovního procesu, který ale předpokládá vitalitu jedince. Na trhu práce je spousty pozic, které mohou lidé v důchodovém věku vykonávat, ba je dokonce předpokladem, že tuto práci budou senioři zastávat. Uveďme si v příkladu pozici vrátného, uvaděčky v divadle, šatnářky atd. Nicméně, vraťme se ale zpět k Univerzitě třetího věku. Hlavním faktorem, který seniora obohacuje, je povinnost! Samozřejmě, i studenti programu Univerzita třetího věku plní zadané úkoly. Co bychom měli asi vyzdvihnout, je i ta skutečnost, že pokud senior zaměstnává svůj mozek, velice mu tato aktivita prospívá k jeho celkové kondici. Jestliže, hovoříme o povinnosti, mnoha seniorům pomáhá v jejich životě kontakt s nejbližšími. Dnešní trend mladých, kteří jsou stále doma, někteří senioři vítají. Netrpí tvz. syndromem prázdného hnízda. Ačkoliv se ale syndrom prázdného hnízda týká především mladší generace, tedy padesátníků, můžeme ho zaznamenat i u seniorů. Pokud domácnost se seniory sdílejí i jejich děti, staří lidé se stále považují za užitečné, a chápou svůj současný život jako určitou povinnost vůči svým dětem, ačkoliv ty jsou již dospělými jedinci. Jestliže ale „dospělé dítě“ nakonec odejde z domova, senioři tuto ztrátu skutečně těžko nesou. Zajisté, má to svůj opodstatněný důvod. Za předpokladu, kdy rodiče žijí se svými potomky více jak 30 let, utváří se mezi nimi pevné vazby, které se nemohou utvářet za podmínky, kdy mladý člověk v 23 letech odejde z domova. Je také pravdou, pokud je rodičům 70 let a potomkovi 40 let, mnohdy už ani nelze hovořit o rodičovském vztahu, ale o vztahu na bázi přátelství, které je pro naše seniory nezbytností.